FF "Soumrak" by Althea (8)

28. april 2012 at 22:05 | Jenny |  FF By Althea
Temperance netušila jak dlouho může trvat jedna návštěva u kadeřnice.
Nejdřív trvalo nemožně dlouho než jí vůbec vzala,pak se jí snad stokrát
pokusila rozmluvit nějaký nápad a nakonec toho stejně moc neudělala. A to si
ještě nechala královsky zaplatit.

Temperance pozorně zkoumala svou novou vyzáž v zrcadle a hodnotila výsledek.
Nakonec se dohodli an ztmavení a prodloužení. Vypadalo to dobře,trochu
tajemně ale líbilo se jí to,jen možná čekala nějakou radikálnější změnu. Ale
co, hlavní je zda se to bude líbit jinde...

Když se konečně vydala k domovu bylo už šero. Ale jí to nevadilo. Ani v
nejmenším. Viděla stejně dobře jako ve dne a padající soumrak jí znovu
naplňoval tou zvláštní energií.Ale dělo se s ní ještě něco jiného... Jakoby
se jí zmocňovala podivná závrať. To se jí nelíbilo. Snažila se nepřikládat
tomu moc velký význam,ale bylo to čím dál horší,navíc se jí v hlavě začaly
míhet dost zvláštní a znepokojivé představy...




Booth unaveně dopsal poslední poznámku k ostatkům které ležely na
laboratorním stole a kývl na Zacka. "Pro dnešek to stačí,mám toho akorát tak
dost." Zack byl dobrý antropolog,ale práce s ním se spíš podobala nudné
hodině biologie než pohodovému vyšetřování s Kůstkou. "Dobře." odvětil Zack
a opustil laboratoř. Booth si unaveně protřel oči a vydal se ke kancelářím
ani nevěděl jak,ale najednou se ocitl v té Angelině. "Ahoj,potřebuješ něco?"
zeptala se její majitelka,která se právě chystala k odchodu. "Ne,já
jen...nějak se mi nechce domů." "Neříkal jsi že něco máš?" "No,říkal
ale...počkat jak to můžeš vědět?" zarazil se,když si uvědomil že tohle říkal
jen Kůstce. "To víš,stěny mají uši." zasmála se a zvedla kabelku. "Nejen
stěny,viď...Hele počkej já,jen mě tak napadlo...že jsem se vlastně nezeptal
jak dopadla ta včerejší ranní návštěva v nemocnici?" Oboum bylo jasné na co
se vlastně ptá. "Fajn," zalhala Angela a uhnula před jeho pohledem. "Vážně?"
"No,možná to nebylo zas až tak fajn,ale myslím že to bude v pohodě. Myslím
že je jen dezorientovaná a potřebuje naši podporu." neumýslně se jí vybavilo
Tempeny chování a ty dnešní nákupy a zapochybovala o vlastních slovech. Ale
Booth se jich zřejmě chytil jako poslední šance. "Myslíš? A myslíš že bych
třeba...no,že bych měl za ní třeba zajít,možná se opravdu nudí." Bylo víc
než vidět jak rád by jí navštívil a Angela neměla sílu mu to rozmlouvat.
Ikdyž jí to nepřipadalo jako zrovna nejlepší nápad. "Možná...hele promiň já
už musím Jack na mě čeká." vymluvila se rychle.

Booth ještě chvíli postával v kanceláři ale pak se vydal k podzemním
garážím,ten nápad s návštěvou s emu celkem líbil...




Když dorazila domů,bylo jí už víc než špatně. Třeštila jí hlava a nedokázala
se vůbec na nic soustředit. Navíc měla každých pět minut pocit že omdlí a
svět kolem viděla jakoby v mlze. Unaveně klesla na gauč a pokoušela se
třením spánků trochu probrat. Bezvýsledně. Bylo to spíš horší. Nechápala co
se s ní děje,ale nejvíc jí děsili výjevy které se jí pořád dokola opakovaly
v hlavě. Byly to vzpomínky na to co provedla včera a předevčírem. Pořád
znovu a znovu se vracela k okamžiku kdy napadla tu sestru a nejhorší bylo že
necítila smutek ani odpor. Naopak. Připadalo jí to jako něco zcela běžného a
dokonce jí začalo docházet že se jí po něčem podobném stýská. Po tom pocitu
když.... Ne! Divoce zatřásla hlavou aby se zbavila těchlech příšerných
myšlenek ale začínala si uvědomovat, že je jen jediná možnost jak se téhle
nevolnosti zbavit. Možnost,která jí děsila...

Z úvah jí vyrušil zvonek u domovních dveří,těžce vstala a odemkla zámek. Za
dveřmi stál Booth. "Co...co tady děláš?" vyhrkla překvapeně. Na jednu stranu
byla hrozně ráda že je tady,vždyť takhle přesně to chtěla,jenže...jenže teď
se jí to tak zoufale nehodilo. "No myslel jsem že se na tebe zajdu podívat,"
usmál se na ni tím svým kouzelným úsměvem. A mimochodem,sluší ti to. Super
účes" dodal obdivně."Můžu dál abych si tě líp prohlédl?" Temperance chvíli
váhala ale pak ustoupila stranou a nechala ho vejít. "Říkal jsi že už něco
máš," řekla unaveně a zavřela dveře. "No zrušil jsem to,víš. Kvůli tobě."
zase ten úsměv. "Aha,to je...bezva." zamumlala nervózně." "Co je Kůstko,máš
tady milence nebo co,že jsi tak mimo." "Ne,já jen...nečekala jsem tě."
pokusila se o chabý úsměv,ale vzápětí se jí tak zatočila hlava že se musela
opřít o stůl aby neupadla. "Je ti něco?" zareagoval starostlivě a v minutě
byl u ní. Zlehka jí vzal za paži a pomohl jí najít ztracenou rovnováhu."Ne,nic..jen
jsem trochu unavená," zaprotestovala rychle a pokusila se vyprostit z jeho
sevření. "Co jsem říkal,neměla jsi se tolik přepínat." řekl jemně a pomohl
jí dojít k pohovce. "Je mi dobře,vážně," oplatila mu starostlivý úsměv a
zadívala se hluboko do jeho krásných očí.

Ale nebylo to takové jako odpoledne. Tam v kanceláři byla šťastná že je s
ním,že patří na pár minut jen jí samotné,ale teď. Teď nedokázala vnímat nic
jiného než tlukot jeho srdce a krev proudící v tepnách. Téměř podvědomě se k
němu naklonila a zlehka přejela prsty po límečku jeho košile. Zřejmě si toho
nevšiml. Bohužel...

V hlavě jí běželo jediné...Stačí jen tak málo a bude jí líp...Jen pár vteřin
a ...NE! Tohle přece nechce! Zastavila se v posledním okamžiku... Prudce ho
od sebe odstrčila a vstala. "Panebože,co to dělám..." vyhrkla histericky a
couvala od něj co nejdál. "Vždyť se nic nestalo,jen jsem tě objal...To
nesmím?" uklidňoval ji Booth zmateně. "Ne... tada ano,ale...ale ne teď...Teď
to nejde,promiň...ale musíš jít pryč. Hned!" Doslova ho odstrkala ke dveřím.
"Ale,co se děje? Já myslel že jsi chtěla abych přišel," Booth byl čím dál
víc v šoku. "Chtěla,ale teď to vážně nejde,mohlo...mohlo by se ti něco
stát,já...mrzí mě to,vážně. Promiň." S těmito slovy ho vystrčila na chodbu a
zabouhla dveře.

Konečně se mohla zhluboka nadechnout. Zoufale se opřela zády o dveře a do
očí jí vstoupily slzy. Bože,chybělo jen tak málo... Jen chvilka a ublížila
by člověku,na kterém jí tak moc záleží. Možná tak,jako na nikom jiném...
Klesla na podlahu a naplno se rozplakala. Poprvé za celou tu dobu si plně
uvědomovala co to znamená,být to co je... Bylo jí čím dál tím hůř a věděla
že ji nikdo a nic nepomůže. Jen jediné...




Booth zmateně stál za dveřmi a pokoušel se pochopit co se právě stalo. Po
chvíli se vydal k autu a přemýšlel o tom co mu řekla. "Mohlo by se ti něco
stát," ano,přesně to řekla a myslela to smrtelně vážně. Ale stát co?
Nechápal co tím myslela a ani to nechtěl pochopit... Její chování ho už
nejen znepokojovalo. Vzbuzovalo v něm bezmeznou hrůzu...

Posadil se za volant a opřel se čelem o palubní desku. Připadalo mu jako by
se mu Kůstka každým dnem víc a víc vzdalovala a nic nemohlo překonat tu
propast,která je od sebe dělila. Nebo možná to bylo něco,co ho podvědomě
děsilo...




Temperance doufala že když bude jen tak klidně sedět bude jí líp,ale opak
byl pravdou. Nedokázala vydržet nic nedělat. Na pokraji vědomí jí bezmezně
děsilo to k čemu málem došlo a všechno tady jí připomínalo co mohla
udělat... Už se to nedalo vydržet.

Popadla klíče od bytu,hodila je do kabelky a vyběhla z bytu. Seběhla schody
a ocitla se na tiché,tmavé ulici. Najednou z ní energie vyprchala a ona
nevěděla kam by měla jít. Chvíli jen tak postávala na místě a přemýšlela
jestli se nemá vrátit,ale nakonec v ní zvítězila touha po... Nehctěla myslet
na to proč vlastně vyšla ven a chvatně se pustila přes silnici do parku...




Booth se právě chystal nastartovat vůz,když se dveře od Kůstčina domu
otevřely a jeho partnerka vyběhla na chodník. Zdálo se že pospíchá ale
nakonec se na okamžik zastavila azdálo se že váhá. Pak se ale rozhodla. Ani
se nerozhlédla a zmizela v parku na opačné straně silnice. Booth nechápal
proč zrovna tam. Jít tak pozdě do parku bylo víc než neobvyklé a jeho na
okamžik napadlo,jestli nemá jít za ní... Ale pak pochopil že nechce vědět
kam šla. Že bude lepší když se to nedozví. Nastartoval a vydal se k domovu.
Netušil že udělal další osudovou chybu...




Temperance pomalu procházela po spoře osvětlených cestičkách a rozhlížela se
kolem. Na její vkus tady bylo až moc živo... Na každém druhém kroku narážela
na lidi,kteří by měli být dávno doma v posteli. Mladé milence,staré dámy
venčící své domácí mazlíčky nebo nadšené sportovce,kteří se rozhodli že
zaběhat si pře spaním je ohromě zdravé.

Odbočila na cestičku vedoucí kamsi mezi stromy a vydala se vstříc temnotě.
Jedna část její osobnosti doufala že nikoho nepotká,ale ta druhá... Ta která
byla na lovu naopak hledala nějakou snadno dostupnou kořist...

Našla jí dříve neř čekala. Náhle totiž uslyšela z nedaleké mítinky dva
rozrušené hlasy. Vydala se tím směrem a spatřila polorozbořené dětské
hřiště. Nedaleko od ní se právě jakási mladá žena pokoušela vymanit ze
sevření muže,který rozhodně nebyl jejím přítelem...Vypadal sice jako
zahraniční diplomat,v dobře padnoucím obleku ale choval se jako buran.

"Jestli mě nenecháte na pokoji,budu křičet." vzlykla žena a znovu se
pokusila uvolnit. "Nebudeš,o to se postarám," řekl ledově muž a vytáhl z
kapsy zavírací nůž se slonovinovou třenkou.V ruce někoho jako byl on vypadal
dost nepatřičně. Navíc bylo jasné že tu rozhodně nejde o krádež. Tomu
hajzlovi šlo o něco zcela jiného "Né!" vykřikla vyděšeně žena a Temperance
pohopila že právě našla to co hledala. Ten parchant potřebuje zchladit a
proč by jí při té příležitosti nemohl trošku posloužit...

"Nech jí být!" řekla dost nahlas a vystoupila z keřů. "A to jako proč,puso?"
zasmál se samolibě muž,ale povolil sevření. Žena se mu chvatně vyškubla a s
vděčným pohledem zmizela v parku. "Protože to není hezké,chovat se takhle k
dívce..." odvětila přezíravě Temperance a nepřestala se přibližovat k muži.
"Aha,to mě nenapadlo..." řekl na oko zaskočeně,ale pak jí vyšel vstříc. Nůž
schoval do kapsy. Chyba. "A ty by sis nechtěla trochu pohrát?" zeptal se s
úsměvem. "S tebou?" zašeptala a dovolila mu aby přišel až těsně k ní.
Neodpověděl jen k ní vstáhl ruku. Další chyba. Hbitě ho popadla za zápěstí a
zkroutila mu ji za záda s takovou silou až klesl na kolena. "A víš že by to
mohlo bý fajn..." zasyčela a sklonila se těsně k němu. Teprve teď měl
možnost podívat se jí do očí a to co tam viděl ho naplnilo nezměrnou
hrůzou... "Ne..." vyhrkl ale na víc už neměl čas. Pokusil se uniknout a
nechtěně jí tak odhalil hrdlo... Další chyba...jeho poslední...

Výkřik zazněl víc než pronikavě ale nikdo ho neslyšel...Tedy,někdo ano...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement