FF "Soumrak" by Althea (6)

28. april 2012 at 21:42 | Jenny |  FF By Althea
Temperance už neplakala,jen tupě zírala před sebe a pokoušela se vymyslet co bude dál. Nic jí nenapadalo. Mozek měla totálně vymetený a navíc začala pociťovat zase to zvláštní,nepopsatelné vzrušení které jí poslední dobou přepadalo čím dál častěji. Nechtěla dovolit aby se zase přestala ovládat,nebo spíš aby jí začalo ovládat to něco co měla v sobě,ale zdálo se že nemá na výběr.
Věděla že každým podlehnutím ztrácí část sama sebe a že má možná poslední šanci něco udělat. Jenže nevěděla co, a mezi tím se znovu do popředí tlačilo její druhé já. Netrvalo dlouho a bylo po všem. Prohrála další bitvu a výsledky té vlastní,soukromé války už byly téměř jisté.

Opatrně se naklonila nad doktora a lehce s ním zatřásla. Pak ještě jednou a nakonec musela použít sílu. "Co...,co se děje?" vyhrkl Jenkyns a připadal si jakoby se právě probouzel z ošklivého snu. Snu,jehož děj si nedokázal vybavit. Poslední co si pamatoval byl ten polibek a pak,...pak už nic. Viděšeně se rozhlížel kolem a při té příležitosti zjistil že není něco v pořádku. Uvědomil si že má na krku obvaz a že se cítí jako po týdenním flámu. Opatrně se dotkl zranění a sykl bolestí. "Co se mi proboha stalo?" zeptal se vyděšeně a vztekle zároveň. "Vy si to nepamatujete?" zeptala se Temperance a dala důraz na pohrdlivý tón. Napadlo jí jak zvládnout situaci aniž by se kdokoliv něco dozvěděl,ale potřebovala nejdřív zvládnout jeho. Použít lež jí přišlo jako nejlepší šance.
"Ne," odvětil podezřívavě Jenkyns. "To buďte rád," zchladila ho a vstala. "Nechoval jste se zrovna moc profesionálně." dodala a začala si demonstrativně upravovat župan. "Ano?" podivil se upřimně. "Ale co má znamenat tohle?" ukázal na provizorní obvaz. "Musela jsem vás odkázat do patřičných mezí,a na vašem místě..." přivřela oči," bych se o tom nikde nešířila,nerada bych vašim nadřízeným oznámila že sexuálně obtěžujete pacientky." "Ale já..." hlesl vyděšeně,ale pak raději zmlkl.Věděl komu v takových situacích dávají za pravdu. Vždycky ženě...
Nerad by dával všanc vlastní kariéru a upřímě,představa že to zjistí ředitel nemocnice ho zdaleka neděsila tak,jako možnost že se to donese k uším jeho ženy. "Už musím jít." dodal tiše a vstal z postele. Dost nepříjemě se mu zatočila hlava,ale ustál to a vyrazil ke dveřím. Cítil se jako po rozsáhlém odběru krve,který schodou okolností prodělal minulý týden,ale nehodlal se s tím někomu svěřovat. Podivná asociace,napadlo ho ale raději tiše vyklouzl na chodbu a zamířil na pokoj lékařů. Měl noční službu a poslední co si přál bylo,aby ho někdo viděl jak odchází z pokoje pacientky.
Navíc ještě z obvazem na krku.
Temperance si oddechla a vrátila se na lůžko. Zavřela oči ale nechtělo se jí spát. Raději přemítala o tom co měla v plánu až jí pustí ven. Bylo toho hodně,ale měla na to spoustu času...
Booth se proklínal že s tou bláznivou ženskou vůbec mluvil. Pohádek a povídaček o upírech měl tak akorát dost a nehodlal už nic podobného poslouchat. Vracel se do svého bytu ještě zoufalejší a zmatenější než včera. Alespoň že Kůstka už byla mimo nebezpečí,včera to tak tedy rozhodně nevypadalo,naopak... Po večeři a chvatné sprše se vrátil do ložnice a zíral do stropu. Na televizi neměl náladu a usnout s emu nedařilo. Chvíli si pohrával s myšlenkou že by mohl zavolat do nemocnice,ale pak si uvědomil že už je noc. Kůstka bude stejně už spát,akorát by jí budil.
Nedokázal jen tak zůstat ležet. Vstal a vydal se do obýváku. Nevšímavě minul televizor i slušnou sbírku DVDýček a zastavil se u knihovny. Napadlo ho že by si mohl něco přečíst. Jako na potvoru ale první knížka kterou namátkou vytáhl byl Stokerův Drákula. Obyčejná knížka která patří téměř ke klasice ho ale tentokrát jen víc naštvala. Vztekle jí hodil na gauč a chtěl odejít. Pak mu zrak padl na jinou knihu. Výtáhl jí a nálada se mu rychle zlepšila. Strávil s ní hodně času aniž by se do ní začetl. Většinou jen hleděl na jednu z prvních stránek. Na několik vět které patřili jen jemu...
Tahle kniha je věnována mému
příteli, zvláštnímu agentu Seeley Boothovi
Stálo tam a Booth si matně vybavoval okamžik kdy tenhle nápis viděl poprvé. Najednou jakoby mu srdce sevřela ledová pěst strachu. Nedokázal ten pocit vysvětlit. Nechápal proč se tak cítí,jakoby ty doby byly nenávratně pryč...
Ráno přišlo rychleji než by se mohlo zdát. Temperance probudily paprsky slunce,které jí dopadaly přímo do postele. Nespokojeně se od okna odvrátila a pevně semkla víčka. Připadala si neuvěřitelně unavená a to slunce jí lezlo na nervy. Vlastně ho poslední dobou neměla moc v lásce... Po chvíli jí došlo že už asi neusne. S námahou se posadila a mžourala kolem sebe. Pak jí ale upoutala bílá obálka na nočním stolku. Sáhla po ní a otevřela ji. Uvnitř byla kompletní propouštěcí zpráva i s Jenkynsonovým podpisem. Včerejší lest zřejmě zabrala.Pan doktor toužil po tom,aby jeho nemocnici co nejrychleji opustila. Výborně. Pomyslela si spokojeně a únava rázem zmizela. Hbitě sáhla po zvonku a přivolala sestru. Naštěstí to nebyla ta co včera večer. S tou se rozhodně netoužila setkat. Sestra si přečetla zprávu a v mžiku jí přinesla ze skříně šaty,které jí včera donesla Angela. Když odešla Temperance kriticky zkontrolovala připravenou garderóbu a žasla nad tím jak nenápaditě se dřív oblékala. No nic,pro dnešek to bude muset vydržet a od zítřka se to rapidně změní. V duchu si na první místo seznamu věcí,které musí udělat,zapsala návštěvu nějakého luxusního butiku a kadeřníka.
Chvatně se obléhla. Sbalila pár osobních věcí a sáhla po telefonním sluchátku. Musela si zajistit odvoz a věděla přesně komu zavolat. Alespoň bude moct napravit včerejší dojem. K tomu co měla v plánu bude potřebovat aby se na ní nezlobil...
Booth ani nevěděl kdy vlastně usnul. Nakonec se vrátil i s Kůstčinou knížkou do ložnice a prečetl pár prvních stránek. Působily na něj jako dokonalá ukolébavka. Teď ho ale surově probudilo zvonění telefonu. Po paměti sáhl npo sluchátku a zvedl ho. "Ano." řekl možná až moc nevrle. "Ahoj,Boothe doufám že tě nebudím." ozvalo se ve sluchátku a on okamžitě poznal kdo mu volá. Ani se nemusela představit. "Kůstko?" řekl zaskočeně. "Ano,trefils to." zachichotala se spokojeně a jemu z toho smíchu přejel mráz po zádech. Takhle se nikdy před tím nechovala.Nikdy se nechichotala a taky nikdy nekoketovala s každým kdo prošel kolem.
"Děje se něco?" vzpamatoval se potom a pustil z hlavy podobné úvahy. "No,vlastně ano. Byla jsem propuštěna,takže... Nemohl bys mě tady vyzvednout." "Cože?" vyhrkl nechápavě. "Propuštěna? Ale není to trochu brzy?" "No jestli o mě nestojíš,zavolám si taxíka." odsekla netrpělivě. "Promiň,to víš že stojím..." řekl rychle a podíval se na hodinky."Budu tam tak za třicet minut,ano." "Jistě,nespěchej já počkám." odvětila zase přehnaně mile a zavěsila. Booth začínal mít tohohle houpačkového chování akorát dost,ale rozhodl se zatnout zuby a tvářit se že se nic neděje. Potřebovala teď jeho podporu a on jí ji hodlal poskytnout. Chvatně se začal oblékat a musel přiznat že i přes tenhle zmatený telefonát se na Kůstku těší. Hlavní přece bylo že je jí líp,ne...
Do nemocnice dorazil zhruba za patnáct minut,takže mu ještě zbýval čas na návštěvu doktora Jenkynse. Chtěl stůj co stůj zjistit proč rozhodl o Kůstčině propuštění tak rychle,když ještě včera o tom nechtěl ani slyšet. A navíc vzhledem k tomu jak se k sobě včera s Kůstkou chovali,měl nepříjemné tušení co by za tím mohlo vězet...
"Potřeboval bych mluvit s doktorem Jenkynsnem." Zastavil první sestru kterou potkal. "Ach,ale pan doktor se dnes necítí moc dobře,nemohlo by to počkat?" řekla zaskočená Boothovým přísným tónem. "Myslím že nemohlo." "Tak dobře pojďte se mnou," povzdechla si sestra a odvedla ho do pokoje lékařů. V tom že mu není moc dobře,měla tedy pravdu. Seděl zhrouceně za svým pracovním stolem a vypadal jakoby měl každou chvíli usnout. "Doktore Jenkynsi," oslovil ho Booth a doktor s sebou překvapeně škubl. "Ano?" odpověděl zmateně,jakoby se právě probral k vědomí. Ale když zjistil kdo před ním stojí,ztuhl a co nejrychleji sklopil oči. To nebylo dobré znamení. "Potřebujete něco? Jestli jste přišel vyzvednout partnerku,čeká ve svém pokoji. Veškeré papírování je už vyřízeno." řekl rychle a bylo vidět že by byl nejradši aby Booth co nejrychleji zmizel.
"Ano,já vím. Před chvílí mi volala A právě pro to jsem tady. Nemyslíte že v jejím stavu by bylo vhodnější aby tu ještě pár dní zůstala." zaútočil Booth a i přes to jak špatně doktor vypadal ho nějak nedokázal litovat. "Ne,myslím že to nebude nutné. Včera jsem...no vyšetřil jsem jí a myslím že je v pořádku." koktal Jenkyns a mimoděk se dotkl náplasti na hrdle. "Co se vám stalo?" zeptal se mimoděk Booth. "Nic,nic..co by se ...mi mělo stát," zasmál se nervózně Jenkyns. "Jen taková hloupá nehoda s...ehm," nedokázal honempopsat vzhled rány,kterou nalezl včera večer pod obvazem. "...s pletací jehlicí." "Prosím?" zeptal se nechápavě Booth. "Vy jste se napíchl na pletací jehlici." " A představte si že hned dvakrát," zasmál se přihlouple,"No,jsem od přírody nešikovný v domácích pracích,takže... Ale teď mě omluvte,už musím jít a vaše partnerka určitě čeká." pokusil s erychle vstát,ale zavrávoral a kdyby ho Booth nepodepřel a si by sebou sekl o zem. "Hups,nějak se dneska motám asi chřipka nebo co." komentoval to Jankyns a s omluvným úsměvem opustil místnost. Nechal tam jen totálně šokovaného Bootha,který si ani při nejlěpší vůli nedokázal představit jak se někdo může dvakrát bodnout do krku jehlicí na pletení...
Temperance nedočkavě seděla na posteli a čekala až přijde Booth. Po telefonátu s eještě naposledy pokusila upravit svůj outfith na nějakou přijatelnou mez,ale výsledek nebyl nic moc. Nakonec dospěla k tomu že nenápadné rozepnutí jednoho či dvou knoflíčků na halence bude pro zatím stačit. Znovu a znovu si v duchu opakovala že musí být na Bootha milá a že se musí chovat jako dřív. Tedy alespoň prozatím.Konečně se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje nakoukl její partner. "Ahoj,Kůstko,promiň ale zdržel jsem se ještě s doktorem Jenkynsnem." řekl omluvně a věnoval jí jeden ze svých překrásných úsměvů. Opletila mu ho ale pak trošku znervózněla. Ta informace o klábosení s doktorem jí mírně vykolejila. "A copak ti říkal?" zeptala se a předstírala že si přerovnává tašku. "Ale nic moc,jen že už jsi v pořádku,což mě velmi potěšile." přistoupil k ní a zvedl tašku ze země. "A pak ještě...," zarazil se a hledal nejvhodnější slova. "Že měl nějakou nehodu při pletení,či co." pokrčil pak rameny a vydal se ke dveřím. "Při pletení?" opakovala nechápavě,ale pak jí svitlo. Rozesmála jí doktorova svérázná interpretace ale po pravdě řečeno se jí ulevilo. "Jdeme?" zeptal se Booth a podržel jí dveře." "Jo," usmála se proklouzla kolem něj. Při té příležitosti si Booth všiml její halenky a znovu shledal podstatnou změnu. Ale tahle se mu na rozdíl od těch ostatních celkem líbila...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement