FF "Soumrak" by Althea (5)

28. april 2012 at 21:31 | Jenny |  FF By Althea
Temperance nemusela čekat na doktora Jenkynse ani moc dlouho. Ač jistě nerad,byl u ní během několika minut. Posadil se vedle její postele a díval se na ni se směsicí strachu a ... mohlo to být skutečně vzrušení? "Ale,ale co to na vás slyším?" řekl na oko káravě,ale zdálo se,že té sestře příliš nevěří. To se Temperance hodilo.Tohle i to předtím. "Nemám tušení,myslím že slečnu sestřičku rozzlobilo,že jsem nesnědla večeři,ale ruku na srdce,vy by jste to jedl?" Při posledních slovech se nenápadně nadzvedla,takže měla obličej jen několik centimetrů od toho jeho. "Ale na druhou stranu se mi to hodí,chtěla jsem s vámi mluvit." zašeptala takovým způsobem,že by musel být ze žuly aby to s ním nehnulo. Hnulo. Zhluboka se nadechl,ale neodtáhl se. "A co jste chtěla vědět?" zeptal se s příznakem očekávání. "Vlastně jsem vám chtěla jen říct že už je mi úplně dobře." vydechla a jemně si začala pohrávat s jeho jmenovkou. " To mě vážně moc těší." "A taky jsem chtěla vědět jak to bude s tím mým propuštěním." Dodala a přešla od jmenovky ke knoflíčkům od košile. "No..." vydechl a sklonil se těsně k ní. "A nemluvila jste o nějaké odměně?" Nechápal co to do něj vjelo,ale chtěl jí políbit tak moc jako ještě žádnou. Ani svou ženu s kterou žil ve spořádaném manželství víc než dvacet let. "Hm" šeptla a bez okolků ho začala líbat...

Ten chlápek jí ve skutečnosti ani trochu nepřitahoval,na to tady byli jiní,ale líbilo se jí hrát si s ním jako kočka s myší. Jedna pusa jí nezabije. Ale to netušila jak moc jí najednou popadne zcela jiná touha.... Cítila tlukot jeho srdce a poslouchala jak vzrušeně dýchá a najednou... Najednou,jakoby její tělo zareagovalo zcela samo... Sjela rty z jeho úst níž a zastavila se až na krku... Ostatní bylo jen dílem okamžiku. Ani nepostřehla kdy k tomu došlo ale najednou ho přitáhla k sobě a pak už jen cítila na jazyku nasládlou chuť jeho krve...
Booth doratil na letiště o něco dřív a vydal se do příletové haly. Pohled na informační tabuli mu navíc okamžitě zdělil že letadlo z Bukureště bude mít nějmíň půl hodiny zpoždění. To se mu tedy rozhodně nehodilo.Nechtělo se mu tady čekat a navíc mu tohle místo bolestně připomínalo Kůstčin odlet. Teď už věděl že jí měl raději přemluvit aby zůstala doma,ale na to bylo už pozdě.
Vlastně ho napadlo že udělal chybu,když té doktorce slíbil že jí vyzvedne. Přemýšlel o tom celý den a čím dál víc mu docházelo,že vlastně o rozhovor s ní ani moc nestojí. Navíc mu koečně došlo o koho jde a to jeho nechuť jen prohloubilo. Doktorka Hastinksová byla skutečně jednou z účastnic té nešťastné expedice a zřejmě byla kromě Kůstky jediná,která z toho vyvázla se zdravou kůži.Ikdyž u jeho partnerky to ještě nebylo tak jisté. Ostatní byli totiž buď mrtví nebo pohřešovaní. Booth se neubránil toho,aby si nakonec nedal dotorku tak trošku proklepnout. Ukázalo se že vlastně není žádná skutečná doktorka. Tedy alespoň z nemocenského hlediska. Tento titul jí náležel z jiného důvodu. Byla poměrně známou historičkou a také odbornicí na Rumunský folklor. Proto se také dostala do té výpravy.
Další informace už tak růžové nebyly. Ukázalo se totiž,že dobu,kterou Kůstka trávila v nemocnici,prožila sklečna doktorka na oddělení tamnější psychiatrie. Booth se dozvěděl že jí našli stejně jako jeho partnerku polomrtvou někde na úpatí hor. Byly jediné,které našli...Tedy živé. Těla dalších dvou objevili o něco později a zbývající dva se dodnes pohřešují. Ale o to se Booth už nezajímal, pro něj byla důležitá Kůstka a její zdraví.Tajně doufal že mu jednou sama poví co s etam vlastně stalo. Zdálo se že dopadla nejlépe. Doktorka Hastinksová totiž utrpěla silný šok a ještě nedávno to vypadalo že léčebnu hned tak neopustí. Ale pak se všechno zlepšilo aoni jí propustili. Zřejmě neměli náladu starat se o cizince... Ostatně na tom musela být dost špatně,když si totiž Booth vzpoměl v jaké psychickém stavu byla Kůstka když byl u ní poprvé,musela doktorka Hastinksová vyvádět jako pominutá že jí dali rovnou na psychiatrii...
Z amplionu se ozvaly informace o příletu letadla na které čekal a Booth se vydal k příslušnému východu. Doktorka tvrdila že ví jak vypadá,takže se jen postavil an viditelné místo a čekal. Netrvalo to dlouho a zastavila se u něj žena,která rozhodně nevypadala tak jak si jí představoval. Čekal nějakou postarší excentrickou pomatenkyni s brýlemi o velikosti fotbalového hřiště,ale to se zmílil. Žena která před ním stála byla celkem hezká a nenápadná blondýnka s vlasy staženými do culíku a plaše se usmívala. Rozhodně nepůsobila dojmem historičky,která navíc strávila několik dní v blázinci,naopak vypadala spíš jako studentka na výměnném pobytu. "Doktorka Hastinksová?" zeptal se nevěřícně, a žena přikývla. "Říkejte mi Amando," dodala nesměle a její hlas zněl mnohem mírněji než v telefonu. Ale možná to způsobila únava,která z ní čišela na sto honů. "Těší mě," podal jí ruku ale zřejmě si jí nepřestával udiveně prohlížet,protože se na něj usmála a zeptala se pobaveně:" Asi jste si mě představoval jinak,že." "To ano,ale rozhodně vypadáte líp než jsem čekal." prohodil Booth nutný kompliment a vydal se společně s ní k východu z letiště. "Tak kam vás mám odvést?" zeptal se když naložili její zavazadla do kufru. "Mohli by jsme zajít někam na večeři,jestli vám to nevadí," řekla stejně plaše jakopřed tím a nervózně se usmála. "To co vám potřebuju zdělit je totiž poměrně složité." "No,dobře." svolil nakones po chvíli přemýšlení. "Tak si nastupte," pokynul jí k vozu a v hlavě probíral nejbližší restaurace. Chtěl mít tohle setkání co nejdříve z krku a navíc byl čím dál tím zvědavější...
Temperance vztekle přecházela po pokoji a proklínala sama sebe a svou neopatrnost. Stačilo pár minut a dopadlo by to stejně jako minule. Úzkostně pohlédla na svou postel,kde ležel doktor Jankyns a snažila se pohledem přesvědčit,jestli je stále ještě naživu. Naštěstí byl. Pozorovala lehké chvění jeho hrudníku a oddechla si. Nechtěla se k němu zbytečně přibližovat. Bála se že se znovu neovládne. Při pohledu na ránu na jeho krku se jí svíral žaludek. Naštěstí se nestalo to co u té sestry. Tepna zůstala nepoškozená,tudíš ztratil jen minimum krve,krve kterou... Nechtěla na to myslet. Divoce zatřásla hlavou a sedla si na okraj postele. Snažila se uklidnit tím že je to jen malá daň za nový život,který směla žít,ale nepomáhalo jí to. Náhle cítila jak jí opouští veškerá odvaha a na její místo nastupuje strach. Strach ze sebe sama, a z toho co se z ní stalo. Najednou jí bylo všechno líto. Dnešní chování k Boothovi a Angele,tahle věc s doktorem a nejvíc ta včerejší událost. Schovala hlavu do dlaní a rozplakala se. Jenže na lítost bylo pozdě a na slzy taky...
"Takže by jste mi ohla říct,proč jste s emnou chtěla mluvit." řekl Booth když našli místo a objednali si. "No,víte je to celkem složité..." zaváhala Amanda a nepřítomě se zahleděla před sebe. "pak se vzpamatovala a položila otázku,která ho dokonale zaskočila. "Věříte na upíry,agente Boothe?" bylo to tak náhlé že ne ní chvíli jen tak civěl než se zmohl na nějakou odpověď. "Myslíte jako na hraběte Drákulu a podobně?" zeptal se nevěřícně a neubránil se ušklíbnutí. "Promiňte ale o tom jsem vyslechl dost od těch maniaků v Bukurešťské nemocnici. A taky..." nedořekl. Nechtělo se mu vykládat že i Kůstka mu ,když k ní poprvé přišel,povídala něco v tomhle smyslu.Kůstka která nikdy nevěřila ani na jeho víru. Vzpoměl si jak ho to zaskočilo a nechtěl se tím znovu zabývat. "Nemyslím jako Drákula,myslím ty opravdové." řekla temně Amanda a propalovala ho pohledem. "Žádní opravdoví,nejsou. To přece víte doktorko." zchladil jí a usrkl ze skleničky ktrou mu přinesla servírka. "Takže nevěříte?" "Ne." řekl po chvíli přemýšlení pevně. "Vy snad ano?" "Také jsem nevěřila," odpověděla smutně a znovu se zahleděla do dálky. "Ale někdy,se vám stane že jste nucen díky vlastním zážitkům přehodnotit situaci." dodala po chvíli a naléhavě mu stiskla ruku. "Myslím že vám hrozí velké nebezpečí,ale..." zaváhala a uvolnila stisk. "Záleží na tom zda jste ochoten mi naslouchat." "V jakém smyslu?" zeptal se bez nadšení. Jeho podezření že byla Amanda propuštěna příliš brzy bylo čím dál silnější. "Nejdříve bych si ráda poslechla,co všechno víte o té nešťastné expedici?" "Nic moc,jen vím že nedopadla nejlépe." "A co se podle vás stalo?" "No,podle oficiálních zpráv byla přepadena nějakými domorodci. Zřejmě místní obyvatelé z hor." odpověděl pomalu. Ve skutečnosti to byla jen doměnka. Policie nenašla jediný důkaz,který by tuto teorii potvrzoval. Vlastně se zdálo že v táboře výpravy,nebo tedy v jeho zbytcích nebyla nalezena jediná stopa po někom cizím. "Můžu vám říct přesně co se stalo,den po dni. A nejen to. Mám po ruce důkazy." řekla Amanda a zadívala se mu do očí. "Důkazy?" opakoval nechápavě. "Proč jste je nepředala policii." Vyjel pak naštvaně,ta ženská mu začínala lézt na nervy. "Proboha,vždyť vy kryjete dvojnásobného,možná čtyřnásobného vraha." "To bych tak docela netvrdila. A na policii jsem nemohla,nevěřili by mi jak se to stalo." zašeptala naléhavě."Neříkejte mi že celou dobu víte kdo to udělala a necháváte si to pro sebe?" zeptal se nevěřícně. "Ano,vím kdo to udělala." řekla prostě a upila ze své skleničky. "A?" zeptal se netrpělivě. "Zavinili si to sami,varovala jsem je a místní obyvatelé také. Jela jsem s nimi a nevěřila jsem,ale pak jsem byla první kdo pochopil. Oni ne. Byla to jejich vina. A teď budou navíc trpět nevinní lidé." rozkřikla se najednou,až se po nich začali otáčet lidé. "Ale o tom později." vyhrkla najednou. "Teď jde o vás a vaši partnerku. Jste ve velikém nebezpečí." zašeptala a naklonila se blíž k němu. "A co nám podle vás hrozí?" ušklíbl se a nedokázal skrýt nedůvěru. "Jí nic,"řekla klidně Amanda a usmála se na něj tak nějak podivně.
"Jí už nehrozí ani to nejmenší,ale vy by jste se měl mít na pozoru. Zvlášť když s ní budete sám. Věřte mi,brzy sám pochopíte že už není taková jako dřív." Boothovi se proti vlastní vůli vybavilo Kůstčino podivné chování,ale pak tu myšlenku zaplašil. Byla jen unavená a zmatená. Stačí pár dnů a bude zase všechno v pořádku. Určitě bude...
"Promiňte ale na tohle nemám čas," řekl odměřeně a vstal. Nechtěl s tou bláznivkou trávit už ani minutu. "Počkejte,musíte mi věřit!" vyhrkla a pokusila se ho chytit za ruku. Ale on jí to nehodlal dovolit. Vztekle od ní ustoupil a zadíval se jí přímo do očí:" Možná by jste měla vyledat odbornou pomoc," zasyčel a opustil restauraci.
"Do háje," zaklela Amanda když osaměla. Věděla že to nebude snadné,ale tohle se tedy totálně nepovedlo. Ten muž byl v nepředstavitelném nebezpečí a nebyl tu nikdo kdo by ho varoval. Jen ona...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement