FF "Soumrak" by Althea (3)

28. april 2012 at 21:27 | Jenny |  FF By Althea
Booth nedokázal pochopit,proč se Kůstka chovala tak příšerně. Sice věděl že
není tak úplně v pořádku,ale tohle vážně nečekal. Nějak se mu nechtělo
odejít z nemocnice tak brzy,ale vrátit se zpátky k ní,o to vážně nestál.
Unaveně se posadil na lavici u východu a rozhodl se počkat až dorazí Angela.
Pokládal za svou občanskou povinnost informovat jí o Kůstčině chování dřív
než se o tom přesvědčí sama. Složil hlavu do dalní a zavřel oči. Připadal si
příšerně malátně a navíc zklamaně. V noci se totiž skoro nevyspal . Když ho
netrápily noční můry nebo ty zvláštní vzpomínkové sny,zíral do stropu. Pocit
křivdy ale nakonec převážil nad únavou. Chování jeho partnerky ho zklamalo
víc než čekal. Mohl být rád že jí bylo líp,ale z pohledu na ni mu kdoví proč
běhal mráz po zádech.


"Proč sedíš tady?" ozvalo se náhle ode dveří. Angela vypadala stejně
přepadle jako on a teď navíc ještě ztuhla. "Nestalo se snad nic,...?" v
očích měla nevyslovenou otázku a on jí hned uklidnil. "Ne,neboj. Nic se
neděje,naopak myslím že se to lepší....Tedy podle doktora." dodal potichu.
"Tak proč nejsi u ní?" "No...,víš dost špatně se to vysvětluje,ale myslím že
je to takhle lepší. Pro oba." Angela se tvářila dost nechápavě a on jí to
ani neměl za zlé,muselo to totiž znít dost příšerně.
"Vy ,...jste se pohádali?" zeptala se zaraženě. "No,něco takového." řekl
tiše a nebyl na to moc hrdý. Angela se totiž zachovala přesně tak jak čekal.
"Proboha to se sní musíš přít i v téhle situaci?" vyjela ostře a zamračila
se na něj tak jak to uměla jen ona. "Já si přece nezačal!" bránil se jako
malý kluk,ale pak se rozhodl neříkat nic dalšího. Potřeboval zjistit,jestli
si i Angela něčeho všimne. Mohlo jít totiž jen o jeho představu. Ale něco mu
říkalo,že to tak není. "Musím do práce." řekl rychle a vstal. "Pozdravuj jí
ode mě a vyřiď že se uvidíme zítra,ano." dodal a než stihla cokoliv říct,
byl pryč.




Angela jen nechápavě zakroutila hlavou a vydala se navštívit svou kamarádku.
Neviděla jí pěkně dlouho a to co slyšela od ostatních neznělo zrovna moc
povzbudivě. Proto byla příjemně překvapena když vstoupila to Tempena pokoje
a zjistila,že kamarádka vypadá líp než očekávala. Ba dokonce líp než když jí
viděla naposledy. To bylo sice divné ale Angela neměla čas ani chuť to
zkoumat. "Ahoj,zlatíčko!" řekla nadšeně a objala Temperance kolem krku.
Chvíli se zdálo,že její kamarádka nijak nezareaguje a Angela dokonce dostala
strach že jí od sebe odstrčí,ale pak se uvolnila a objetí jí opětovala. "Jak
se máš?" zeptala se když se od sebe vzdálili. "Dobře." odpověděla prostě
Temperance a prohlížela si návštěvnici jako by ji viděla poprvé. "Vážně?"
zarazila se Angela nad strohou odpovědí."Jistě,proč to všechny pořád tak
překvapuje!" odsekla najednou Temperance a zatvářila se jako by jí celý svět
ubližoval. Angelu její chování dost zarazilo. Nebyla zvyklá na takový tón a
nehodlala si to nechat líbit. "Já jen že ještě včera jsi byla na
umření,proto to možná všechny tak překvapuje." řekla stejně úsečně a
najednou začínala chápat Boothovo chování. Jastli se Temperance chovala
takhle i k němu,nedivila se že od ní co nejrychleji odešel. Temperance jí
ještě chvíli naštvaně pozorovala,ale pak se celá rozzářila. "No,hlavní je že
už jsem v pořádku. Počítám že nejpozději zítra mě pustí domů." Angelu
překvapila náhlá změna kamarádčina chování,ale ještě víc jí překvapilo to co
slyšela. "Už zítra?" podivila se upřimě. "A to ti řekl doktor." "Ne tak
docela,ale mám v plánu si s ním na toto téma ještě promluvit." zasmála se
Temperance a v tom jak to řekla bylo něco dost děsivého. "Aha." řekla jen
Angela a najednou zatoužila aby mohla také co nejdříve odejít. Těšila se na
Temperance jako vždycky,když byla dlouho pryč,ale to co jí kamarádka
předváděla se jí vůbec nelíbilo. "Už budu muset jít." hlesla nepřesvědčivě a
vstala. Ale Temperance jí nečekaně popadla za ruku. "Nechoď prosím,"
zašeptala a její hlas se nemohl víc lišit od toho předtím. Teď v něm byl
strach a smutek. "Zase přijdu,neboj ale teď už je pozdě." "Ano to je."
vzlykla Temperance a Angela se nemohla ubránit pocitu že nemluví o
čase,alespoň tedy ne o tom na hodinách. "Já...,já jsem udělala něco
hrozného." zašeptala najednou její kamarádka a v očích se jí mihl stín
totální hrůzy. "Ano?" zeptala se Angela a čekala co bude. "Já..já...nevím
jak se to stalo,nechtěla jsem ale najednou,no byla to vlastně nehoda,víš."
koktala zmateně a najednou vypadala tak jak jí popisoval Booth když byli
ještě v Rumunsku. Jakoby plně nevnímala okolí. Jenže tentokrát to
vypadalo,jakoby bojovala s něčím v sobě,s něčím co nechtělo aby pokračovala.
A pak to něco zvítězilo. Pohled jí znovu ztvrdl a veškerý strach z něj zcela
vyprchal. "Ano?" opakovala znovu Angela ale Temperance se na ní jen chladně
podívala: "Vlastně nic,myslím že to není tvoje věc. Bude lepší když to
nebudeš vědět,věř mi." "No...,je to na tobě." hlesla Angela a ledový pohled
její kamarádky jí pronásledoval až ke dveřím. "Jo,Booth ti vzkazuje že se
zastaví zítra." řekla ještě přes rameno a vyklouzla na chodbu.

Tam se roztřeseně opřela o zeď a zhluboka se nadechla. To co právě prožila
jí naplňovalo strachem. A ne ledajakým. Nejhorším jaký kdy zažila. Zdálo se
jí,jakoby se Temperance změnila. Změnila v něco co jí děsilo. Nebo se
alespoň začala měnit. Na pár okamžiků byla zase taková,jakou jí znala. Ale
ta chvíle pominula a jí se zdálo,že v okamžiku kdy z jejího pohledu vyprchal
strach,zmizelo z něj ještě něco. To něco byla lidskost. Lidskost,kterou u ní
,i přes obtížnost její práce vždycky obdivovala.A to bylo zlé...




Temperance pozorovala jak za angelou zapadly dveře a najednou pocítila
smutek i úlevu. Smutek nad tím že Angela odešla a úlevu nad tím samím.
Stačilo málo a vyžvanila by jí co se stalo v noci. A to se nesměl nikdo
dozvědět,nikdo. Vlastně měla pravdu,když říkala,že to byla nehoda. Byla.
Rozhodně neměla v úmyslu zajít tak daleko. Chtěla si s tou sestrou jen
trochu pohrát,ale věc se jí ošklivě vymkla s rukou. Přitom ona sama nejlíp
věděla jak snadné je někoho zabít. Sama jednou Boothovi řekla,že život je
velice křehký a měla naprostou pravdu. Ale včera v noci na to nějak
zapoměla... a bylo to. Malér byl na světě a už se nedalo nic dělat.
Nelitovala jejího zbytečného života...,no možná jedna její část ho
litovala,ale tuhle část se jí dařilo čímdál víc potlačovat,takže to nebylo
to hlavní co jí trápilo. Spíš se bála že by se mohlo prozradit co udělala a
to by nebylo dobré. Proto chtěla co nejdřív pryč. Podařilo s ejí tělo
ukrýt,ale v podstatě bylo jen otázkou času,než ho někdo najde. A teď to
všechno málem sama prozradila. Vážně se jí nelíbilo že nad sebou stále
neměla úplnou kontrolu,bylo to nebezpečné. Stačila chvilka nepozornosti a
její minulé já se znovu hlásilo o slovo. Já,které bylo tak přízemní a
spořádané že jí to víc než jen rozčilovalo. Ale ona to zvládne. Všechno
zvládne apak už nebude nic co by jí stálo v cestě,nic...

Spokojeně se protáhla a zadívala se na kytici v umyvadle. Věděla přesně kde
by měla začít a kdo by měl být první. Ale teď ještě ne,ještě je čas. Spousta
času...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama